NĚCO O SPLUTÍ KLABAVY

Tak jako pravé milovníky vodní turistiky vábí většina splavných řek, přeci jen každý máme slabost pro některou tu svojí oblíbenější. Pro určitou skupinku nadšenců je takovou říčka Klabava. Ta sice nepatřila a také nikdy patřit nebude k těm vodácky notoricky známým promenádním vodním tokům, které jsou pak pravidelně v době hlavní vodácké sezóny loděmi přímo zahlcovány. Ta popelkovitá skromnost je ostatně osudem většiny malých toků, kdy možnost jejich sjíždění je závislá buď na rychlém jarním tání sněhu, anebo na vytrvalejších deštích v jejich povodí. Pak splutí takovýchto toků přináší neopakovatelné zážitky a unikátní radost z plavby po meandrujícím toku, často v romanticky krásných údolích. Však již jedna z prvních našich kilometráží od Vratislava Teklého (z roku 1955) Klabavu doporučovala ke splutí a to z Chrástu a s následujícím pokračování v plavbě po řece Berounce. Tehdy se toto řešení doporučovalo s cílem, jak se vyhnout silnému znečištění zmíněné řeky pod Plzní. Dnes už je Berounka podstatně čistější i pod městem, ale zajímavý tok Klabavy zůstává.

Ideální vodní stavy ale na malých tocích trvají zpravidla jen krátkodobě a to vyžaduje velkou rozhodovací pružnost a mobilitu u vodáků i jejich dostatečnou vybavenost pro chladné dny začátku jara. Organizované vodáctví však objevilo (formou VTJZ) u některých z těchto toků, na kterých bylo vybudováno vhodné přehradní jezero, další možnost pro jejich lepší zpřístupnění a vodácké využití. Tam kde lze k určitému termínu dojednat vypouštění vody z přehradní nádrže, tam vodácké radovánky mohou vypuknout. Možnost vypouštění vody z přehradního jezera u Klabavy nepřicházelo v úvahu, zcela jistě nejméně do poloviny sedmdesátých let minulého století.

Kouzlo řeky Klabavy přesto silně působilo zejména na lidi z jejího okolí a hlavně na ty borce, se sportovním duchem a vodáckým cítěním. Ty Klabava od mládí přímo magicky přitahovala. Jak jinak vysvětlit skutečnost, že se v Chrástu a jeho okolí dařilo vodáckým nadšencům zakládat různé vodácké oddíly již odedávna. Dokonce snad již za první republiky zde vznikl jeden z prvých na plzeňsku, byť s jednoduchou loděnicí na břehu Berounky. Zvláště vodácká generace rodu Honzíků z Chrástu je pamětníky citována na prvém místě. No a není divu, když také tito místní nadšenci přišli někdy v sedmdesátých letech minulého století na podnětný nápad. A sice jak využít vzniklé originální situace na řece Klabavě, když hrudkovny v Ejpovicich definitivně uzavřely svůj provoz a tím ukončily i těžbu rudy. Bylo současně rozhodnuto nechat zcela zaplavit hluboký zářez po vytěženém dolu, který se nalézal v původním korytě řeky Kabavy. Celý vodní tok, který byl po dobu těžby odkloněn do dvou vyrubaných tunelů na pravém břehu, se po určitých úpravách opětně vrátil do své původní vodoteče. Po určité době zaplnil i vytěžený kráter. Vzniklo tak hluboké jezero s poměrně rozlehlou plochou a relativně úzkým výtokem. "A ten by přeci šlo zahradit!" řekli si místní vodáci.

S tímto nápadem prý přišel tehdejší vedoucí chrásteckého oddílu vodní turistiky Karel Zalabák a protože byl obklopen obětavými nadšenci, pustili se společně do díla. Brzy sehnali spoustu vyřazených betonových železničních pražců a to těch, u nichž byly dva podkolejnicové betonové bloky spojeny železnou tyčí T profilu. Také starého nákladního Robura, kterým veškerý potřebný materiál sváželi do místa výtoku z jezera. O celé proceduře dovede dodnes barvitě vyprávět zejména Jirka Honzík. Nejen jako pamětník, ale také jako aktivní účastník. Sám vlastnoručně řezal plamenem ty ocelové spojovací tyče pražců a společně s ostatními prováděl klopotné hražení výtoku takto získanými betonovými hranoly. Já často jeho vyprávění rád poslouchávám a bezmezně věřím jeho líčení průběhu celé složité operace při hrazení výtoku z jezera. Té, tehdy až nebezpečné dřiny a problematické hlavně při rozhražování jezera. To muselo předcházet s dostatečným předstihem před vlastní akcí splutí. Jeho slova ostatně potvrzují jak další spoluzakladetelé a svědci, bratři Pepík a Bohouš Nových a konec konců také i zbytky těch uříznutých pražců - švelíků. Několik se jich totiž zachovalo ležících na dně výtoku z jezera dodnes. Dokonce nám také účinně slouží i nyní, po více než třiceti letech, k zapření čtyř hradících segmentů. Těmi se hradí nyní výtok, což jde lépe zahradit, zato rozhradit je při vypouštění je velice dramatické.

Nakonec i výše zmínění pamětníci a aktivní účastníci hrazení Klabavy od prvního ročníku se obětují pro vodáckou akci dodnes. Jen ty přibývající roky kladou před nás společnou otázku. Zvládneme to všechno ještě i letos? Pro celé vodácké usilování o zdárný průběh splutí řeky Klabavy je zároveň charakteristické, že tito obětaví nadšenci, kteří byli i u začátků prvního splutí si přesně nepamatují, v kterém že vlastně roce se ta prvá akce odehrála. Tipují většinou tak na rok 1975. Rozhodně se nám ale zachoval originál Účastenského listu a to ze dne 4. 9. 1978. Uváděl vysloveně akci SPLUTÍ. Později se kromě jarního splutí začaly jezdit v září i VTJZ. Ty pak zejména v kategorii VTJZ určené pro mládež začaly být velice populární a některých letech dokonce i jako vůbec nejnavštěvovanější. Charakter řeky začínajícím vodákům totiž velice vyhovoval. Je také zajímavé, že zatímco úplné začátky organizovaného splutí Klabavy byly vedeny pod hlavičkou vodáckého oddílu Chrást, po jeho rozpadnutí se pořádající organizace přesunula na oddíl v Dýšiné, pak dokonce na Svazarm Malesice a až na úplný konec pod hlavičkou Vodáckého Klubu Klabava. Však také tehdejší hlavní vodáčtí funkcionáři ironizovali dění kolem akcí na Klabavě a mluvili o "Bermudském trojúhelníku kolem Chrástu", kde vznikají a zanikají vodácké oddíly jako na běžícím pásu. ( Pochopitelně to bylo v dobách kdy netušili, že se onen Bermudský trojúhelník zanikajících oddílů rozšíří až na jejich domovské Černice.) Do určité míry měli pravdu. Oddíly kolem dění na Klabavě skutečně vznikaly a zanikaly, ale hlavní tahouni celé akce byli prakticky stále stejní lidé. A zůstali jimi dodnes.

Do hemžení kolem Klabavy nezasahovali pouze jen Vodáčtí funkcionáři, ale i rybáři. Působením rybářských organizací, kterým se nelíbilo, že pokud v době zvýšení hladiny vody v jezeře se určité druhy ryb vytřou, uloží pak oplodněné jikry na zaplavených travnatých březích jezera. Po náhlém poklesu hladiny vypuštěním vody ke dni vodácké akce splutí, octne se rybí potěr na suchu, což jej zahubí. Proto se omezilo pořádání akcí pouze na měsíc září, kdy už se na tření ryb nemohli odvolávat ani ti nejzapřisáhlejší nepřátelé vodáctva. Avšak tento termín se ukázal později jako velmi kritický, zejména z hlediska zabezpečení dostatku zadržené vody. Když je totiž léto abnormálně suché, ani dva týdny povoleného zahrazení nenadrží dostatek vody na to, aby bylo možné řeku snesitelně proplout.

Takto se nepříznivě projevil zejména rok 1992, kdy ani tři týdny neumožnily nadržet více než 15 cm vody v jezeře. Optimální je přitom vzdutí hladiny jezera tak nad 60 cm. Narychlo jsme tehdy ještě v předvečer akci odvolávali a druhý den po rozhražení se omlouvali všem co jsme už nestačili varovat. Někteří to hazardérsky zkusili jet, ale daleko nedorazili. Debakl tohoto ročníku nás zdeptal natolik, že jsme už o pokračování dalších akcí neuvažovali vůbec. Měl to být ročník třináctý. A pak nebuďte pověrčiví a věřte, že třináctka je šťastné číslo.

Ostatně akce pořádané na Klabavě byly vždy přijímány nejednotně a také odlišně hodnoceny. První je přístup milovníků této nepříliš obtížné říčky a ti jí hodnotí především jako příjemné splutí a těší se opět "napřesrok". Několik dobrovolných pořadatelů neváhá přinášet i své pracovní a organizační nasazení, aby se i ostatní vodáci mohli svézt. Druhý přístup je přezíravý pohled, který zdůrazní: "...jak je Klabava málo atraktivní oproti jiným řekám, (třeba v Rakousku) a jakákoliv připravená akce byla málo připravená, branky bývaly špatně umístěny a ten dojezd po Berounce do Nadryb je přímo mučírna pro nás, plastové jezdce divokých vod nad WW 4. Zkrátka nikdy více."

On ale obecně začátek devadesátých let organizovanému vodáctví také příliš nesvědčil. Některé oddíly zanikaly, branné vodáctví Svazarmu kolabovalo rovněž a vodákům se naskytly možnosti dříve nevídané. Bylo náhle možné volně cestovat do zahraničí a poznávat i jiné, většinou i vodácky atraktivnější řeky. Sice i dříve se občas některému "aktivnímu" vodáckému oddílu podařilo vycestovat na devizový příslib a oslňovat pak ostatní nádhernými diapozitivy a fotkami z exotických toků prakticky za humny republiky. Když nyní mohl vycestovat kdokoliv i kterákoliv skupina vodáků, pozbyly soutěže o nejaktivnější vodácké oddíly smyslu. Proto i zájem o účasti na akcích VTJZ začal stagnovat. Tento stav se později podařilo překonat hlavně díky soustředění jednotlivých oblíbených akcí do pohárové soutěže s celkovým vyhodnocením na konci každého roku. Nakonec i prvotní hlad po zahraničních tocích poněkud ustoupil zjištění, že naše řeky jsou také krásné, jsou blíže a tím i levnější. Jak z hlediska dopravy, tak i ubytování.

Jen ta Klabava nám usnula na dlouhou dobu a asi by o ní nebylo více slyšet dodnes. Bohužel ale jednoho dne nás zastihla smutná zpráva. Při tragické autonehodě zahynul jeden z našich blízkých kamarádů, vodáků a spolupořadatelů. Vítek Nový. Byl vždy u každé z pořádaných akcí na Klabavě a to jako velice spolehlivý a obětavý spolupracovník i jako výborný vodák. Proto jeho bratr Zbyšek přišel s návrhem obnovit splutí Klabavy jako vzpomínku na krutou ztrátu nadějného mladého života. Jak jinak si může vodácká pospolitost připomenout tragický odchod jednoho z nich.

Tak jsme se my zbývající pamětníci znovu v roce 1999 pokusili o opětné vzkříšení "Splutí Klabavy". Hlavně z pietních důvodů jsme od začátku neuvažovali s vybíráním jakékoliv startovného. Radost z pohodového splutí je snad důstojnou vzpomínkou na skvělého kamaráda a vodáka, který po stejné trati dříve také mnohokrát projížděl.

Obnovená akce na Klabavě se vydařila a i následující ročník 2000 byl úspěšný. Zato následující rok po velké povodni se splutí uskutečnilo pouze utajeně, neboť mnozí moudře-vlivní před akcí varovali, dokonce až zakazovali a permanentně varovali před padajícími stromy, kontaminovanými břehy a dalšími vykonstruovanými záludnostmi. Nakonec se té plavby zúčastnilo asi třicet lodí a všichni si pochvalovali, aniž si čehokoliv nebezpečného všimli. Další rok 2003 byl extrémně suchý, takže by opět nebylo možné zabezpečit dostatek vody. Navíc se v rámci popovodňových prací v lokalitě Nové huti betonovaly základy nově budovaného mostu, které by případný zvýšený průtok zaplavil.

Takže snad letos. Ahoj.

Zavzpomínal Jiří Sika.